Odcházíš z místnosti a ručníkem si sušíš vlasy v zoufalé
snaze zachytit všechny myšlenky, které teď unikají pryč, jako kapky uměle
čištěné vody mezi prsty. Mizí, schnou, a
nic s tím nenaděláš. V děsu prchají ze světla zpátky odkud přišly, a v
ten moment, kdy se jich pokoušíš znovu dotknout, jsou už pryč.
Miliardy, miliony, tisícovky, stovky, desítky let, a nakonec roky k rozvodu vody v přechytralém, ach tak civilizovaném století. Sprcha je tvůj štít proti světu. Jako televize, kterou zapínáš po nocích, když nechceš, aby sousedé slyšeli, o čem se mnou mluvíš. Tlak vody, bijící do stěn a tvé našedlé kůže, jako by přinášel energii, s níž dokážeš udržet celou tu tvou mysl pohromadě. A jakmile zavřeš kohoutek, svět se zas a zas rozpadá. Pragmatické úkony tě okrádají o sladkou melancholii, do které se noříš zároveň s vodou. Tvé úvahy jsou podvod, probublávající řeka idejí tě hrubě strká ven a křičet, křičet nebo psát. Jako by si sama energie neuvědomovala, odkud pochází, utrhá tě od vlastního zdroje a zanechává nahého jak na těle, tak na mysli, zmateného a prázdného.
Jakmile pomyslíš na vlastní ztráty, kouzlo je pryč a kapky uschly, a jedna z mála věcí, co víš, že většinu z nich nikdy nedostaneš zpátky.
Kolik takových jsi v extázi filozofie promarnil, a kolik ses jich opravdu pokusil zakřičet, jen abys zjistil, že ti dochází dech? Visí v tobě zesláblá touha vrátit se do toho momentu myšlenky, kdy molekuly vody jako monumentální kaskády třískaly všude kolem s brutalitou sobě vlastní, dokonce takovou, že pro tebe dokázala povraždit zbytek světa, abys o něm mohl přemílat. Stála by ta chvíle i za vodu ledovou jak pohled soudní komise na bývalé estébáky?
Občas jsi sám sobě tajnými složkami, vydíráš a mučíš a lžeš sám sobě, a nakonec kolaboruješ a práskáš na sebe, že jsi proti režimu vlastní lidskosti, a někdy, když do tebe buší kapky, tak si nejsi vůbec jist, jestli jsi člověkem, nebo jen kartonovou krabicí plnou prachu.
Je dokonáno, vlasy ti proschly, tutéž našedlou kůži teď objímá slabá vrstva bavlny a polyesteru, a ze sladké melancholie nezůstalo zhola nic. Nic, než nepojmenovaná, neuspokojená touha.
Miliardy, miliony, tisícovky, stovky, desítky let, a nakonec roky k rozvodu vody v přechytralém, ach tak civilizovaném století. Sprcha je tvůj štít proti světu. Jako televize, kterou zapínáš po nocích, když nechceš, aby sousedé slyšeli, o čem se mnou mluvíš. Tlak vody, bijící do stěn a tvé našedlé kůže, jako by přinášel energii, s níž dokážeš udržet celou tu tvou mysl pohromadě. A jakmile zavřeš kohoutek, svět se zas a zas rozpadá. Pragmatické úkony tě okrádají o sladkou melancholii, do které se noříš zároveň s vodou. Tvé úvahy jsou podvod, probublávající řeka idejí tě hrubě strká ven a křičet, křičet nebo psát. Jako by si sama energie neuvědomovala, odkud pochází, utrhá tě od vlastního zdroje a zanechává nahého jak na těle, tak na mysli, zmateného a prázdného.
Jakmile pomyslíš na vlastní ztráty, kouzlo je pryč a kapky uschly, a jedna z mála věcí, co víš, že většinu z nich nikdy nedostaneš zpátky.
Kolik takových jsi v extázi filozofie promarnil, a kolik ses jich opravdu pokusil zakřičet, jen abys zjistil, že ti dochází dech? Visí v tobě zesláblá touha vrátit se do toho momentu myšlenky, kdy molekuly vody jako monumentální kaskády třískaly všude kolem s brutalitou sobě vlastní, dokonce takovou, že pro tebe dokázala povraždit zbytek světa, abys o něm mohl přemílat. Stála by ta chvíle i za vodu ledovou jak pohled soudní komise na bývalé estébáky?
Občas jsi sám sobě tajnými složkami, vydíráš a mučíš a lžeš sám sobě, a nakonec kolaboruješ a práskáš na sebe, že jsi proti režimu vlastní lidskosti, a někdy, když do tebe buší kapky, tak si nejsi vůbec jist, jestli jsi člověkem, nebo jen kartonovou krabicí plnou prachu.
Je dokonáno, vlasy ti proschly, tutéž našedlou kůži teď objímá slabá vrstva bavlny a polyesteru, a ze sladké melancholie nezůstalo zhola nic. Nic, než nepojmenovaná, neuspokojená touha.