čtvrtek 13. dubna 2017

emotional casualties

I've got these two brainstorming casualties. No real, deep, important thought was put into them. I just start with this when I'm cornered in a conversation with little Cali.

cause you're not alone
i know you're not alone 
i've got just empty tones 
on my fucking telephone

and if you say so, okay 
i should let you sail away 
but we'll catch the northern wave, that will drown us both together 
and if we're there, i don't care 
you are blinded with despair 
what we say is never fair, we're like oceans, like the weather


i am staring into nowhere, that's the poetry i spit, 
about nowhere, going nowhere, hey, let's get me over with 
it has been over thirty minutes 
in this silence, in this abyss 
so long ago i should have left, 
i could have spared you all this shit 
all this random nonsense that i carry on my lips 
since i can't speak, 
i just type it down 
i wonder where this carries me 
once there's no way out of misery 
we love 
i don't need to breath, my love 
fuck love 
we give it too much sense 
too much space 
all i'm left with is a sorry 
sorry for them stupid lines 
sorry for what you have been through 
sorry for no warning signs 
sorry that i'm who i am 
and sorry that we're here again 
well, i know you will be back 
and i'll be back 
we're fucking stuck 
on a deadpoint 
and here we live and maintain dreams 
it's even harder than it seems 
on that I swear i will be back 
when you are back 
that's what i am sorry for 
that I'll be back, no matter what 
i'll be back like countless times before 
to stand beside you when they're gone 
when you're alone 
and vulnerable 
I'll be back and try to make it better 
take you in, paint you a letter 
in norwegian 
I'll be back and make it worse 
just by the plain fact 
of being back 
catch you in discourse 
and we'll be here again 
I'm just a fucker but I swear 
there's just good intentions in my hair 
and good intentions in my eyes 
i'm not the type to say goodbye 
hell i don't want to say goodbye 
all i have is words a
ll i bring is shame 
and when you fall asleep tonight 
i'll be awake, sending plasters on your pain

úterý 31. ledna 2017

Kapky

Odcházíš z místnosti a ručníkem si sušíš vlasy v zoufalé snaze zachytit všechny myšlenky, které teď unikají pryč, jako kapky uměle čištěné vody mezi prsty. Mizí, schnou, a  nic s tím nenaděláš. V děsu prchají ze světla zpátky odkud přišly, a v ten moment, kdy se jich pokoušíš znovu dotknout, jsou už pryč.
Miliardy, miliony, tisícovky, stovky, desítky let, a nakonec roky k rozvodu vody v přechytralém, ach tak civilizovaném století. Sprcha je tvůj štít proti světu. Jako televize, kterou zapínáš po nocích, když nechceš, aby sousedé slyšeli, o čem se mnou mluvíš. Tlak vody, bijící do stěn a tvé našedlé kůže, jako by přinášel energii, s níž dokážeš udržet celou tu tvou mysl pohromadě. A jakmile zavřeš kohoutek, svět se zas a zas rozpadá. Pragmatické úkony tě okrádají o sladkou melancholii, do které se noříš zároveň s vodou. Tvé úvahy jsou podvod, probublávající řeka idejí tě hrubě strká ven a křičet, křičet nebo psát. Jako by si sama energie neuvědomovala, odkud pochází, utrhá tě od vlastního zdroje a zanechává nahého jak na těle, tak na mysli, zmateného a prázdného.
Jakmile pomyslíš na vlastní ztráty, kouzlo je pryč a kapky uschly, a jedna z mála věcí, co víš, že většinu z nich nikdy nedostaneš zpátky.
Kolik takových jsi v extázi filozofie promarnil, a kolik ses jich opravdu pokusil zakřičet, jen abys zjistil, že ti dochází dech? Visí v tobě zesláblá touha vrátit se do toho momentu myšlenky, kdy molekuly vody jako monumentální kaskády třískaly všude kolem s brutalitou sobě vlastní, dokonce takovou, že pro tebe dokázala povraždit zbytek světa, abys o něm mohl přemílat. Stála by ta chvíle i za vodu ledovou jak pohled soudní komise na bývalé estébáky?
Občas jsi sám sobě tajnými složkami, vydíráš a mučíš a lžeš sám sobě, a nakonec kolaboruješ a práskáš na sebe, že jsi proti režimu vlastní lidskosti, a někdy, když do tebe buší kapky, tak si nejsi vůbec jist, jestli jsi člověkem, nebo jen kartonovou krabicí plnou prachu.
Je dokonáno, vlasy ti proschly, tutéž našedlou kůži teď objímá slabá vrstva bavlny a polyesteru, a ze sladké melancholie nezůstalo zhola nic. Nic, než nepojmenovaná, neuspokojená touha.

úterý 24. ledna 2017

Prohlednoc

Potřebuju zem, pevnou zem,
a tak sem 
sebe skládám
Za zády dřevo a po boku zeď
Snažit se nemyslet, a teď
je jediný místo, kde nebyl bych radši, než tady
Ten strach se vrátí, 
když vzpomenu na tebe, tati
Tam, co jsi ty, tam je to místo
Já ani nevím proč,
však možná ze strachu, že se ti podobám
Noc padá a šeptá mi:
"Co s těmi jizvami?"
Říkám si, takový asi nemáš

Trápí tě někdy, že jsi pijavice?
Mě jo, mě to nedá
Na každý další skice
je znát
ta vlhká a špinavá mastnota duše
co hluše
se utápí ve vlastím svinstvu
a v dlaních jak meč třímá vinu
Černej plášť ze sebezničení
a kapsy plný zemního plynu
To je hrdina na koni z neempatie
co pije z lampiček petrolej
Jednou za čas, když okovy relapse povolej
se rozhlídnem kolem
a vidíme čistě, co jsme

Pak jenom zem, pevnou zem
Přiložte, a čistým řezem se odešlem
zpátky 
do pohádky
ze svinstva, viny, sebezničení, zemního plynu a neempatie.